SEDLÁCI A CHRAPOUNI

Taškařice aneb jak jsme hráli Kocmánkova interludia.

Na začátku letního semestru 2002 jsem se přihlásila na literární seminář magistra Havelky, zpola tušíc, co se v tomto semináři bude dít, zpola doufajíc, že si to pan magistr ještě rozmyslí. Opak byl pravdou a on si nic nerozmyslel, ba byl svým nápadem ještě více nadšen než v momentě, kdy ho na semináři starší české literatury v zimním semestru napadl. Totiž - hrát hospodské frašky V. F. Kocmánka z poloviny 17. století… Měla jsem to štěstí, že jsem nebyla v takovém šoku jako zbytek účastníků prvního semináře, kteří neměli ani tušení, o co půjde.

Když jsme překonali první zděšení a neodešli jsme, začali jsme si povídat o tom, co by se hrálo a jak by to vypadalo. Ze semináře jsme odcházeli se smíšenými pocity a myšlenkou: "Psaní seminárek je sice hrůza, ale to bychom si snad radši nějakou napsali."

Druhý seminář byl poslední před praxí. Spousta účastníků prvního semináře se již nedostavila. Četli jsme si texty, které se nám sice velmi líbily, nicméně nám připadaly nezapamatovatelné. Nastalo handrkování o to, kdo si vezme tu nejkratší roli… stručně řečeno, boj o nejméně namáhavé dosažení zápočtu. Nakonec nás však čekala praxe, a tak jsme si z toho těžkou hlavu nedělali. Mimo to nikdo z nás, kromě zmíněného magistra, nevěřil, že se celý nápad podaří uskutečnit. Vše vypadalo tak beznadějně. Seminářů bylo málo, přerušila je praxe a i to, že studentky pátého ročníku končily semestr už 19.4. Nikdy jsme se nesešli všichni, tisíckrát se přeobsazovaly role, nakonec jsme museli zrušit třetí interludium, které jsme chtěli také hrát. Vše se vykrystalizovalo až v květnu, kdy se vytvořilo zdravé jádro, rozdělení rolí se ustálilo a začali jsme se pravidelně scházet a zkoušet ve filozofickém ústavu. Tehdy jsme snad i my, účastné studentky, začaly věřit, že se představení uskuteční. Zkoušky nás začaly bavit, představovaly kýžené rozptýlení v moři studijních povinností ve zkouškovém období. Nadto již vlastně nešlo o seminář, ale o spolek lidí dobrovolně se snažících uskutečnit výborný nápad. Už nešlo o zápočty, teď nás spojoval úplně jiný cíl. Nutno podotknout, že zde byla i jistá lákadla a přitahovadla, která představovaly snídaně, jež pro nás náš režisér pravidelně chystal. A taková společná snídaně dovede stmelit kolektiv! A tak z jednoho nadšence bylo najednou nadšenců dvanáct.

Nakonec přišel i den D. Sešli jsme se v hospodě Na Slamníku už ve čtyři hodiny, abychom vše připravili a ještě jednou vyzkoušeli. Zprvu byla nálada dobrá, nikdo si nepřipouštěl trému. Po první a zároveň poslední zkoušce se však situace změnila. Tréma zaútočila krutě a nikoho nešetřila. Najednou jsme zapomínali texty a připadalo nám, že nic není tak perfektní, jak bychom si přáli. Nevím jak ostatní, ale já jsem se uklidňovala myšlenkou, že přece nechceme dělat žádné velké umění, ale chceme pobavit sebe a především diváky.

Už první tóny písničky zahajující představení nás uvolnily a tréma začala ustupovat. Za hodinku jsme měli představení úspěšně za sebou. Díkybohu se žádné z našich černých představ nenaplnily a nic zásadního jsme během představení nepokazili. Zaznamenali jsme veskrze pozitivní dojmy i ze strany diváků, což nám potvrdila i jejich štědrost, když nám přispívali "na věneček". (Nebo že by se báli, že dostanou bublavou ženu?)

A jaké jsou moje osobní dojmy? Jsem moc ráda, že jsem měla příležitost se na takové akci podílet. Literární seminář s magistrem Havelkou považuji za jeden z nejlepších, které jsem dosud navštěvovala. Je to opravdu nádherný pocit, že se zprvu beznadějný plán podařilo díky nasazení všech uskutečnit a že jsme nejen my, "herci", prožili krásné chvíle při zkouškách a představení, ale že jsme dokázali o pěkný zážitek obohatit i diváky. Dík patří především magistru Havelkovi, který to nevzdal a celou dobu věřil, že se představení podaří uskutečnit a své nadšení dokázal přenést i na nás. Jeho podpora a to, že celou dobu vše vedl v přátelském duchu, jistě přispěly k tomu, že se plán zdařil. Ostatním pak patří obdiv za to, že přes všechny studijní povinnosti a stres to nevzdali a vydrželi. Všem děkuji za skvělý zážitek. Byli jste fantastický!!!

Helena Kopecká
( Rejna, dcera krčmářova )

Poslední aktualizace: 15. března 2004